Je to už dýl, co jsem něco delšího napsala.A tak myslím, že teď je ten pravý čas. Otevřela jsem si grepový pivo a k tomu zakousla tuňákový sendvič. Mňam. Pro ten mám prostě slabost, jak se stavuju u benzínky, tak je můj!
Největší respekt z ní má náš pes. Jak se venku začnou zatahovat mraky, začne funět, jako by ho měla ranit mrtvice, začne lítat po bytě a nakonec zaleze pod postel a po zbytek večera ho nikdo nemůže dostat ven. A tak je to i teď. Čučí mu jen chundelatej ocas.
A jak si tu tak sedím, přemýšlím o svým životě, co s ním provedu dál. Poslední dobou zjišťuju, že ze školy se mi akorát dělají vředy a že na titul to stejně nedotáhnu. Rozhodně né na týhle škole. Tak mě to furt trápí, co dělat, co bude.. jak na to všichni zareagujou...
Co mě taky trápí, je můj přítel. Poslední dobou nemá vůbec na nic čas a tak už jsme skoro rok nebyli v kině, ani v zoo, prostě nikde. A teď ještě změnil práci, tak doufám, že už nebude tak vystresovaný, jako v týhle. Protože to je fakt na bednu a já bych z toho asi brzo už potřebovala prášky na nervy. Přeci jen, nejsem z plechu že jo. Taky je to teď rok, co jsme měli takovou větší krizi, kdy to vypadalo, že asi bude konec. Já měla asi dva měsíce oči jak angorskej králík a on se tvářil hrozně odtažitě a důležitě. Napadá mě kolikrát, jestli na mě zase nějaký takový kostlivec nevypadne. Nevim, asi jsem jen hrozně pesimistická.
Zajímalo by mě, proč ke každýmu chlapovi není nějaký manuál, kde by si člověk prošel seznam poruch, co může opravit sám, jako třeba u pračky a hurá, jelo by se dál. Ten můj je někdy naprosto milionovej. A jindy je tak "chladnej", že víc sršících citů má i balvan, co máme za barákem na zahradě.
Jsou snad takoví všichni chlapi?!
Tak z toho mám takovej divnej pocit.. jakože se mi hrozně vzdaluje... jenže většinou, když si tohle myslím, tak pak přijde nějaká bomba, kdy dá najevo nějaký city a zase si přijdu jako před třemi lety, když jsme se seznámili. Společně se skorošvagrovkou jsme zjistili, že můj přítel, jeho bratr a jejich otec je jedno a to samý. Potvrdila nám to i jejich mamka/manželka. Že prostě to maj asi rodový, že nedávají emoce moc najevo. Jen občas, když to na ně přijde.
Jenže jak mám asi poznat, že nějaký emoce prožívá?? Mám si snad pořídit křišťálovou kouli?
A teď ta šťastná tečka na závěr. Včera jsem byla na výletě v Brně. kouknout do Ikea, Tesca a tak. Máme to kousek, tak proč ne.
Nebyly s diamanty, ani zlatý, ani stříbrný ani jiný. Jen obyčejný. Obyčejný cenou, emocionální hodnotou byly k nezaplacení. Dostala jsem je od přítele k narozeninám, k dvacetinám.Musím říct, že mě upně bodlo u srdce, jak jsem zjistila, že je nemám. Hned se mi začaly hrnout slzy do očí... Inu, co jsem mohla dělat. Donakoupila jsem, zaplatila naházela nákup do auta a zajela ještě k Ikea, zeptat se, jestli hodinky někdo nevrátil. Náhodou...
A světe div se!! Někdo je vrátil!! Tomu jsem ani za mák nevěřila. Dneska většinou lidi neodnesou akorát to, co je přišroubovaný a přilepený. Já měla takovou radost, to byste nevěřili. Měla jsem chuť obejmout toho chlapíka z ostrahy (byl to vážně kus
A toť šťastné zakončení výletu. Teď si jen užívám krásného vzduchu na Vysočině, sekám trávu.. a občas složím nějakou tu multikáru uhlí. No bájo, ne??