Nexie | Že by?

Včerejší pohovor byl  opravdu fajn.  I když na první pohled to vypadalo všelijak. Protože budova byla nová, stylová a všude samý kravaty 

 Ale když jsem tam vlezla, bylo to tam moc fajn. Příjemná atmosféra, malá firmička... opravdu by se mi tam líbilo. Mluvila jsem s provozní ředitelkou, byla to taková starší paní, ale moc milá. Ptala se mě na životopis a pak měla nějaký dotazník, za který se mi neustále omlouvala,že ví, že tam sou hloupý otázky, ale že se to musí.

Otázky typu: jak měříte úspěch, kdy poznáte, že jste úspěšná, co chcete v životě dělat, na co jste v životě pyšná.. a na co pyšná nejste.. pak jsem dělala nějaké testy na počítači z wordu,excelu a opis textu na čas. Měla jsem to hotové asi za 15 minut a úspěšně. 

Paní byla z mých výsledků vysloveně nadšená.  A že prý do 14 dnů dají vědět. 

 Tak usilovně myslím na to, že tam bych chtěla pracovat a že by to nadpřirozený síly mohly nějak zařídit.

Po pohovoru jsem jela na birgádu, ale vůbec mě to tam nějak nebavilo. Asi to bylo tím, že jsem se tam škrtila ve společenským oblečení. Docela jsem byla ráda, když jsem večer sedla do autobusu. A tam vedle mě seděla slečna, možná tak mýho věku, pod sedadlem složený dvě tašky a plakala.

Né žádnej hlasitej pláč, ale takový to, když člověk hrozně moc potřebuje brečet, ale nemůže, protože zrovna třeba jede autobusem. Takové ty skleněné, zarudlé oči. Sama to moc dobře znám. Tak jsem si v autobuse párkrát takhle "nepobrečela". A v podstatě mi bylo uplně jedno, co si myslej lidi okolo. 

Koukala jsem na slečnu, kde bude vystupovat a jestli jí tam bude někdo čekat. Nikdo jí tam nečekal. A ona pořád plakala a plakala. Jo, někdy je to v životě fakt na hovno.

A teď k dnešnímu pohovoru. Na ten sem byla pozvaná v pátek, že honem spěchají a jestli bych mohla případně hned nastoupit. Říkám že jo. A paní na druhý straně mi přislíbila, že mi podrobnější info pošle mailem. A tak byla pryč sobota, neděle.. i pondělní ráno a furt nic. V pondělí ráno jsem psala sms, jestli by mi to tead mohla poslat a v osm večer teda konečně měla čas. 

Ráno jsem vyrazila, protože jsem tam měla být už v devět. Vzala jsem si všechny lejstra a hledala. Bylo to zapadlý v jednom takovým dvoře, na vrátnici mě baba poslala ještě špatně, takže jsem se tam ztratila. 

 A víte, co bylo vtipný? Nikdo mě ani nehledal. Když jsem dorazila tam, kam jsem měla, paní byla málem překvapená, že jsem tam. Na to, jak říkala, že rychle někoho potřebujou, to zas tak horký asi nebude.

Čekala jsem pohovor, ale ona mi povídá, že čekají na šéfa až se vrátí, a že zatím udělám jen test na pc a pak mi případně zavolají. Tak jsem tam dělala test, za 10 min jsem byla venku. Takže asi tak.

Celkově jsem tam z toho neměla moc dobrý pocit... Uvidíme.

A taky, včera jsem dostala od mýho bobečka dárek k narozeninám. Krejčovský nůžky, ale krásný. Klasický, žádný plasty... no ale ta cena... se asi musel zbláznit. Taky mi donesl kytku, v květníku, takže se z ní budu těšit ještě hodně dlouho. juchůůů 

Dnes navečer odjíždím domů na pár dní. Docela se těšim. Doufám, že to nebude na palici jako minule. ... takže asi tak!