Vzpomínky na domovinu

Dnes třetí den v práci.  Včera to tam byl docela masakr, přišla jsem tam v sedm ráno, odcházela v sedm večer. Když jsem šla domů, musela jsem se držet, protože se mi chtělo plakat. Přišla jsem si jak debil, co neumí vůbec nic. Protože mi jde všechno pomalu, všude je tam zmatek, protože minulá sekretářka se neobtěžovala, aby mi ukázala, co a jak. Tak na všechno přicházím tak nějak za pochodu.  Dneska už to šlo celkem tak nějak v klidu, a domů jsem šla už ve dvě hodiny. 

Koupila jsem si časopis DEKOR, je můj oblíbenej a tam psali o Vánocích. Teda, né že by se tam jima zabývali, ale byla tam upoutávka na další číslo, které vyjde v listopadu. A tak jsem nad nima tak přemýšlela. Když jsem po střední odešla na vysokou do Prahy, hrozně jsem se těšila na Vánoce v Praze, jak to bude všechno ozdobené, budu chodit po trhách, pít svařák a cpát se trdelníkem. Pak jsem si našla brigádu v obchodě, takže o vánocích jsem stejně byla pořád jen v práci. A domů jako domů jsem jela až 23. To se změnilo až loni, kdy jsme si s přítelem udělali takový předštědrý den, protože 24 nejsme spolu. Jsme každý se svou rodinou. Společných Vánoc si určitě ještě užijeme spoustu.. 

Honilo se mi to furt hlavou, a pak jsem vlastně došla k tomu, že Vánoce má člověk, teda aspoň já, rád proto, že na něj dýchne taková ta atmosféra, pohoda. Což  v Praze moc dobře nejde. Teda aspoň mě. V Praze se prostě spěchá, žádnej sníh, všude halda lidí a stres. To u nás na vesničce tam je to něco jiného. Klid, všude se sáňkuje, když je sníh, chystá se cukroví, chodí se krmit do krmelce.. Prostě, doma je doma  Loni jsem si taky nakoupila takové ty staré vyfukované ozdoby. Žádnej plast, žádná Čína. A jak jsem si je kupovala, tak uplně jakobych zakládala nějakou tradici, nebo tak. U nás doma se ozdoby předávají z generace na generaci. Něco jsem dostala od babičky, ale většinu jsem jí tam nechala, protože když to pak vidím na tom stromku, uplně to na mě dýchne. Já už tak chci Vánoce... 

Až z toho na mě padla taková jakási smutná nálada. Nebo asi né smutná, ale taková jakože nálada spokojenosti.  A tak jsem si vyhrabala v počítači vánoční písničky a pustila jsem si je. Ať si klidně všichni kolem řeknou, že jsem blázen. Mě je to jedno 

Stejně se jednou přestěhuju zpátky tam k nám, do klidu. Ať se na mě Praha nezlobí, ale tady žít nechci. A je to možná i dobře, pak by bylo v Praze přecpáno, kdyby tu chtěli být všichni. Jednoho dne ráda někomu vyklidím pole