že jsem to tady teď trošku zanedbávala, ale nemám poslední dobou čas se najíst, natož abych si našla čas na napsání nějakého článku. Dneska už jsem z práce ale v takový depresi, že bych napsala klidně celou knihu a bylo by mi to u pr.... kený ohrady..
Důležitý bod č. 1 - jsem ráda, že mám práci a nemusím být závislá na někom jiném (to si uchovejte v hlavě po celou dobu čtení článku pro případ, že byste došli k závěru, že jsem zralá na blázinec
Naposledy jsem tu psala o třetím dni v práci. A taky o tom, jak smlouvám s Bohem. Teď jsem v práci den dvanáctý a s Bohem smlouvám víc a víc. Dneska v poledne už jsem měla takový stav, že jsem místo pauzy na oběd šla za budovu do parku a tam potají, aby mě nikdo neviděl (což jde v Praze hodně blbě) jsem plakala.
A celkově posledních pár dní jsem šílená. Ráno se vzbudím už o půl hodiny dřív, abych náhodou nezaspala a pak už nezaberu. Jsem ve stresu a jsem děsně nepříjemná. Což mi nezapomíná přítel připomenout pokaždý, když mu na jeho otázku, kam jdu tak brzo, odpovídám, že do práce! No, brzo. Pro mě jo. Byla jsem zvyklá chodit do školy na osmou, teď jsem v práci v sedm. Vstávám v 6. A pro mě je to šílenost. Ale tak až si naučim biorytmus, nebo co
Všechno je to asi způsobené tím, že jsem nastoupila v tu nejdebilnější dobu, co jsem mohla. To je jako kdyby účetní nastoupila do práce týden před uzávěrkou nebo pekařka vánočního cukroví 14 dní před Vánoci.
Taky tu poslední dny zastávám funkci školníka. Ráno odmykám, večer zamykám. Proč? Protože ještě teď sedím v práci a chystám věci na příští týden, abych zítra mohla v klidu večer odjet s přítelem k němu domů. Protože už toho mám fakt plný kecky, zuby a všechno co jde. Říkám si, že ale jak se to přehoupne, že už to nebude tak strašný.
A právě mi přišla SMS od miláčka, že mi udělal bramborovou kaši, kuřecí masíčko a polévka. No není to poklad
Jdu makat, ať jdu domů dřív než včera ( v půl devátý).