Když mi bylo asi tak o deset míň, nastoupila jsem do prvního ročníku na střední školu. V tu dobu jsem měla jen pár "skromných" a "důležitých" přání.
Dneska už vím, že jsem se tenkrát strašlivě pletla.... ale možná že to byl osud, že mi to tak naplánoval, že musím něčím projít, než dojdu k tomu, co bych opravdu chtěla a byla šťastná.
Vzpoměla jsem si na to dneska v poledne, když jsme seděli v jednom obchodním cetru na obědě. Byla jsem se prvně podívat u přítele v práci, a jak jsme tam vlezli, tak to tam na mě nějak dýchlo, tak jakože uspokojivě. Že to asi nebude blb, když má takovouhle práci. Nejspíš si ho tam i váží a to jsem ráda. Odcházela jsem tam odtud s takovou jakousi spokojeností v duši
A navečer, aby měla dušička ještě větší spokojenost jsem si koupila krásnej modrej svetr. No nekupte to, když místo šesti stovek stál stopáďo.
