nálada se u mě nějak objevila... prostě mě to dneska všechno lezlo na zuby. Že sedím doma, dělám se s karbanátkama na zítřejší oběd do práce, peču kachnu, abych nachystala pěknou valentýnskou večeři, zatímco drahá polovice si sedí se spolužákama v hospodě. Jo, možná tak trochu žárlím, že tu má tolik známejch. Já tu v podstatě nemám nikoho. Holky v práci jsou fajn, to jo, ale tak každá má doma dvě malý děti, tak to není na žádný výletování nebo tak něco, protože se z práce pospíchá do školky/školy a tak.
A tak sem dneska trochu ulítla, a řekla jsem mu, že už mě to nebaví, že je buď v práci, ve škole nebo v hospodě s kámošema a nebo čučí na telku a nebo programuje něco do školy a čumí celej večer do počítače, že bych taky chtěla, aby se mi chvíli věnoval.. no, asi sem neměla tolik vyvádět.. tak chápu, že toho má moc, ale prostě, nejsem jen kus inventáře, kterej nepotřebuje,aby se o něj někdo staral, že jo..
A asi začínám bejt blázen, dneska se mi zdálo, že jsme měli miminko - chlapečka.. měl zelený oblečení a šedivej kočárek, ale jak se jmenoval, to už si nepamatuju.