Já vím, já vím... neozvala jsem se hodně dlouho... koukala jsem na blog, že poslední zápisek je tam z 18. února, stydim se...
Hlavně jsme doma měli takovou událost... bylo to blbý už od toho února, a postupně to bylo takový divnější a divnější. Všechno to vyplulo napovrch tak týden před čarodejnicema. Měla jsem naplánovanou dovolenou a těšila jsem se, že to bude krásnej víkend, užijeme si čarodky a první máj, lásky čas. Pravdou ale je, že jediný, na co jsem neměla náladu, byla na nějakou lásku.
Asi týden před čarodkama přišel přítel s tím, že se chce rozejít. A že je to pro moje dobro, a bla bla.. všechny ty kecy, co se říkají... a na otázky, proč??? jsem se nedozvěděla vůbec nic. Až na čarodejnice to z něj vypadlo, že když nastoupil do současné práce, tak se mu zalíbila jedna jeho kolegyně, ale s tou že nic neměl, je vdaná a podivného vyznání. Co ale potvrdil bylo to, co jsem tady už kdysi psala, kdy jsem měla podezření a on tvrdil, že to rozhodně nikdy, nikdy, nikdy nebylo, ale o tom jsem psla už tady .
Zajímavý je na tom to, že do doby, než to přiznal, byla jsem zoufalá. Jen jsem chodila a plakala. Jak se mi přiznal, tak mi pak nekápla ani slza. Nevím, co to znamenalo. Seděla jsem pak třicátýho dubna sama večer u ohně, lehce poprchávalo a já lámala další a další větve a čučela do ohně a přemýšlela, co se to vlastně děje.
Pak se mi druhý den ozval. Napsal jen: "takže už asi není šance na pokračování nás dvou, co? " nechala jsem to bez odpovědi. Za pár hodin jsem mu jen napsala, že je. Když jsme se pak druhý den viděli, ptal se mě večer před spaním, co se stalo, že na něj ani nekřičím. Jak jsem odjížděla domů, myslela jsem si, že budu křičet, ale nic.
Nevím, proč jsem se tak rozhodla. Asi proto, že se mi nechtělo to všechno, ať už to bylo pěkný nebo nepěkný, zahodit jen tak, jako by se nic nedělo. Není mi zrovna nejlíp, nejsem nejspokojenější, ale zkouším se s tím nějak poprat, a zatím se mi to snad i daří.
Takže tak to teď u nás je... a nevím, jak to bude dál, nevím , jak to bude zítra, natož za pár dní, týdnů, měsíců... ale dá se říct, že bojuju, jen tak se nechci vzdát!!!