Dnes byl ten velký den... kdy k nám byl zaveden eéélektrický proud..
Tak dnes v půl šestý mi napsal, že úspěšně udělal státnice a stal se z něj pan inženýr. Už asi před dvěma měsíci jsem mu k tomuto titůlu koupila takové hodinky. Né nijak drahé, takové normální. A dnes, než přišel domů jsem mu je zabalila, převázala stuhou a postavila na stůl s kartičkou s gratulací.
Příšel domů v jednu ráno. Připitej a zasmrazenej hospodou. Vykládal, jaký to bylo, poděkoval za dárek a šel se umýt. Umyl se, rozdělal dárek a přišel s tím, že bohužel se nedá nic dělat a musí mi ten dárek vrátit, protože v téhle situaci si ho prý prostě nemůže vzít. že si ho mám schovat a případně mu ho dát v nějaké lepší situaci. A kdy jako má ta situace bejt???? jsem na něj vyštěkla.. jestil až si přijde s kufrem pro poslední věci nebo jak...
Pak se uklidnil, obejmul mě... ale nic neříkal.. já brečela jak želva.. nevzal si můj dárek, stal se z něj inženýr.. těšila jsem se, jak to spolu oslavíme... jak se náš život konečně změní na ten pravej dospělej...ale místo toho mám hodinky ve svý skříni, on spí v kuchyni a já jen bulim do kapesníku, protože to je prostě nejspíš definitivní konec.
Konec všeho, co jsem měla ráda, co jsem milovala... a zůstanu tu sama a opuštěná,... v Praze.