Odešel

Včera jsem se vrátila z práce, a jak jsem tak koukala po prázdném bytě, šel na mě smutek. On přišel, s krosnou na zádech, asi v sedm hodin a začal si balit zbytek věcí, které si nezabalil v pondělí. Když jsem na něj koukala, jak si poslední zbytky svých věcí souká do batohu, musela jsem se hodně přemáhat, abych nezačla bulit hned.

Jak se mu plnil batoh - víc a víc se mi draly slzy do očí. Fakticky jsem se snažila, abych nebulila. Ale když zavřel batoh a řekl, tak asi abych šel.. už to prostě nešlo, nervy povolily a začla jsem bulit jako želva. Objal mě, hladil po vlasech a já bulela a bulela. Dlouho jsem se snažila připravit na to, jaký to bude, až bude pryč. Jenže všechna ta "příprava" mi byla uplně k ničemu. Tak strašnej pocit smutku a zoufalství jsem ještě nezažila. O to víc mě zaskočilo, že on - ač si neustále hrál na tvrďáka - začal plakat taky. Přecházela tomu moje věta - bude se mi strašně moc stýskat a usedavý pláč. A pak že chlapi nebulej...

Držela jsem se ho a nejradši bych ho už vůbec nikdy nepustila. Ale nešlo to. Věděla jsem, že až ho pustím, bude pryč už napořád.

Vrátil mi klíče.

A když už jsem se trochu uklidnila, sebral se, že bude nejlepší, když už půjde, že nemá cenu to prodlužovat. A nebyla bych to já, kdyby zase nezačalo slzavý údolí. Nechtěla jsem před ním brečet, ale prostě to nešlo.

Než se za ním zavřely dveře řekl mi, že si třeba něco uvědomí, až bude pryč ... a že mi za všechno děkuje... pak se zavřely dveře a byl pryč.