Že by se štěstí začlo usmívat?

Naposledy jsem tu psala, jak mojí domácnost začlo obývat jedno malé, dvoukilové, roztomilé štěně. Štěně, které 17 hodin denně spalo, roztomile se plácalo po bytě a v podstatě ani nic moc nechtělo.

Teď se tu kolem mě placatí 15 kilový pes, který spí maximálně 7 hodin denně a neustále by vyžadoval mojí pozornost. Teda, já mu jsem vlastně šumák, jen kdybych ho prý aspoň pustila ven , že se postará... to jo, postará.. ale už ho neuvidim.   a teď se  tu složil k mým nohám a příjemně je hřeje. Vrátila jsem se totiž právě od řeky a Vltava, jen tak mezi námi, není zrovna nejteplejší voda široko daleko.

Musím se tomu sama smát.... před měsícem bychom s mým ex oslavili výročí pěti let, které se naše "láska, co hory přenáší" nedožila. Když si loni v listopadu balil kufry s tím, že chce v životě ještě něco zažít a se mnou je to dost nuda, byla jsem nešťastná. Měla jsem pocit, že můj život naprosto ztratil smysl. Probulela jsem listopad, prosinec, vánoce, nový rok, .. pak jsem řekla, že se na to můžu vysrat a přestala jsem kvůli volovi brečet. A pořídila si právě toho psa. 

A teď tady sedím se zmrzlýma nohama od vody, neboť jsem se v úterý stala pyšnou majitelkou průkazu VMP - tedy vůdce malého plavidla a většinu svého času teď trávím u vody, ve společnosti vodního skútru a jednoho moc milého majitele onoho dopravního prostředku. 

Seznámili jsme se asi před dvěma měsíci, jak jinak než přes internet. Představa, že mám jít někoho zbalit do baru, to si nějak neumím představit.. a pochybuju, že bych někoho ohromila tím, jak umím elegantně sbírat psí bobky do sáčku  I když, kdo ví ... 

A tenhle milý muž mě asi před dvěmi měsíci pozval na večeři. Musím uznat, že to bylo prvně, co mě někdo pozval na jakési "opravdové" rande. Strašně jsem se bála, byla jsem nervózní jak před maturitou a cestou tam jsem měla pocit, že musím každou chvíli omdlít. Pak se ve dveřích objevil on. Všechna nervozita ze mě okamžitě spadla a večer jsem si náramně užila. 

 Od té doby bylo takových večerů několik. Bydlí sice na opačném konci města než já, ale snad náhodou má tady kousek ode mě byt, v kterém nebydlí, ale jezdí sem vybírat poštu, takže se zastaví min. jednou týdně mě aspoň pozdravit. Jinak jsme většinou někde u vody. 

A právě když tak sedím na tom vodním skútru, ženu si to 100km/h rychlostí po řece, tak vzpomínám na toho svého exvola, který mi pořád říkal, jak jsem hrozně nudná a neodvážím se k ničemu adrenalinovému. To by asi chlapec koukal, ... 

Mám pocit, že konečně zase po době zažívám něco pěkného. Motá se kolem mě někdo, kdo ke mě chová nějaké city, záleží mu na mě. I když je to s ním taky trochu komplikované, ale život prostě není jednoduchý. Na růžový brejle není čas a tak je potřeba si to užívat, co to jde..