Ráno, když jsem vstala, moje první cesta vedla k oknu. Místnost si říkala o vyvětrání
Pří pohledu na něj jsem si vzpoměla, jaké to bylo, když jsem chodila na první stupeň základní školy tady ve vsi. Na začátku školního roku jsem do školy vždycky nosila barevné lupení ze stromů a jeřabiny, z kterých jsme pak vyráběli podzimní obrázky.
Jako malá jsem si to asi tolik neuvědomovala, jak ten život strašně letí. Vždyť srpen už pomalu končí, bude tu podzim a než se nadějeme, už zase bude chumelit, budou se blížit Vánoce a Nový rok.
Jak to jen zastavit?
Někdy mě napadá, že teď, teď je ten nejlepší čas na to zmáčknout čudlík a zastavit svůj život. Protože jsem šťastná a spokojená. A co na to život? Ne jen, že se nezastaví, ale věttšinou mě pak pořádně kopne do zadku. Hajzl!
Třeba mi tím jen chce naznačit, že bude ještě líp!! Jupí
Ale zpátky k jeřabinám. Nevím proč, ale vžycky když je vidím, je to pro mě jasný symbol, že léto končí. Stejně tak jako vlaštovky, které se houfují na drátech před okny. Né že bych neměla podzim ráda, je nádhernej. Tolik barev, a když ani moc neprší, tak je to krásný. Ale jak přijdou první sršavé dny, bude sychravo.. tak už aby člověk hnal do nákupáku vybírat dárky.
I když dárky jsou v podstatě mojí pracovní náplní, takže by mi neměly tak vadit, ale o tom zase třeba jindy.
Zatím, moje drahé léto, loučím se s tebou. Pomalu,na viděnou! Neříkám sbohem, protože Tě za rok zase čekám.
