Atentát na moji osobu!

 Je něco po půl šesté a já si tu házím poslední věci do batohu. Odjíždím dnes za mým Drahým k jeho rodičům, protože jeho malá sestřička bude mít narozeninovou oslavu. Bude jí deset. Jo, kde jsou ty časy, kdy to bylo i mně. 

Měla jsem krásnej  a bezstrarostnej život, jediné co mě trápilo, jestli kámoška nemá lepší svetr než já  a podobně.

Ještě, že se se svou potencionální tchýní a tchánem dost můžu, takže mi to nevadí, že tam týden budu. Smrtící čas odjezdu, tedy půl sedmou, jsem zvolila z několika důvodů. 

1) mám lepší spojení než odpoledne, takže mi na sebe spoje hezky navazujou

2) nehodlám ze sebe dělat řízek, až pojedu v těch vedrech

Kámen úrazu však nastane v momentě, kdy mě přijede vyzvednout můj Drahý. To by nebylo ještě tak divný, ale jak přijede. Na MOTORCE!!! No to bude moje smrt! Mám z toho děs, jak čert z vody.  Takže doufám, že to přežiju ve zdraví a nebudou mě vracet domů v krabičce od sirek. 

Nevím proč, ale mám v sobě zabudovanou nějakou averzi vůči motorkám. Jako malá jsem vždycky sledovala,když kolem našeho baráku projížděli chlápci na hárlejích, když pořádali tady nedaleko sraz. Pak se jich tu pár vybouralo a pár i blbě, možná to ve mě zanechalo takovej blok. Uvidíme, takže:

MYSLETE NA MĚ, AŤ PŘEŽIJU!!!!