První adventní ....

neděli jsem si hezky propracovala. Vánoce se blíží, lidé (zatím né zas tak moc) šílejí a proto v práci jedeme na 120%. Mám takový pocit, že za chvíli už se do toho stánečku nevejdu, protože je tam tolik vánočních mašlí, tašek, krabic a dekorací, takže když to večer uklízím, málem to tam musim šlapat jako zelí abych to tam vměsnala. Navíc tam byl zase ten opruzák sekuriťák, takže mi uplně zkazil náladu, ble. Ale dělala jsem, že ho nevidím nebo neslyším.

Zatím vítězím, ale je to fuška. Zatímco za normálních okolností mi na zabalení obchodu stačí 1/2 hodiny, teď  uklízím hodinu celou. Takže se mi stane, že to nestihnu jak jsem si naplánovala a ujede mi co? Autobus.

Naštěstí jsem ten svůj stihla, i když jsem potom funěla jak africkej slon z tygrem za zadkem. Ale výsledek stál opravdu za to

Seděla jsem tak v autobuse a přemýšlela o tom všem, a náladu jsem měla jakousi smutnou. Nebo spíš bych řekla přešlou, nic se mi nechtělo a nejradši bych byla, kdyby mě někdo donesl rovnou do postele.

Po cestě autobusem mě čeká ještě cesta metrem, sice jednu zastávku, ale kdyby tam nebylo těch tisíc schodů Měla jsem pocit, jakobych na každé noze táhla desetikilové závaží. Naštěstí jsem si všimla, že jsme předjeli autobus, který jede k našemu paneláku. Sice trochu oklikou, ale nemusím po schodech.

Počkala jsem si teda na něj, zaryla se do sedačky autobusu, v kterém dohromady se mnou seděli jen čtyři lidi. Byla jsem ráda, že sedim, takže jsem ani moc nevěnovala pozornost tomu, co se děje kolem.

Mám takový hrozný zlozvyk, prohlížím si  v autobuse řidiče a přemýšlím, jací asi jsou, co dělají, jaká je jejich žena, no prostě kraviny, ale co dělat, když každý den strávím v autobuse takovou dobu.

Hodila jsem po řidiči našeho autobusu očkem, a vypadal docela sympaticky. Krátké tmavé vlasy, stniště,.. krásný ruce! Na ty já jsem uhozená

Na palubce měl položenou kytaru a zpěvník Já, písnička 3. A už mi to v hlavě šrotovalo, jak zaparkuje autobus, stoupne si pod okno a začne vyhrávat své vyvolené serenády

Pokukovala jsem na něj do zrcátka a prohlížela si ho, jak nejnenápadnějc jsem uměla. Byl to kus. Žádnej frajírek našamponovanej. Takoví se mi nelíbí. Prostě pořádnej chlap.

Jak jsem vystupovala, zavřeli se za mnou dveře autobusu a já se otočila, abych ho ještě jednou viděla. Byl opravdu krásnej. Usmála jsem se na něj a chtěla jít, když v tom se na mě taky usmál a zamával mi. To bylo tak roztomilý, že mi to uplně napravilo náladu. Usmívala jsem se pak ještě celý večer a přemýšlela, jestli ho ještě někdy potkám, nebo už ho nikdy neuvidím a zůstane pro mě vzpomínkou na příjemný večer v autobusu.

Samozřejmě, když jsem dorazila domů, ptal se mě Drahý, co se mi přihodilo tak vtipnýho, že se furt usmívám. Řidiče z autobusu jsem si nechala pro sebe, protože každý má mít své tajemství. I když jen takovéhle malé.

A proto se všichni usmívejte - protože nikdy nevíte, kdy vám ten úsměv někdo vrátí.