Zbývá už jen 8 dní..

 Tak jako malé děti odpočívají před Vánoci, kolik že to ještě zbývá dní, než se objeví nadílka pod stromečkem... tak já odpočítávám, kolikrát se ještě otevřou dveře tohohle bytu a přijde on.

Zeptá se, jak jsem se měla a podívá se na mě těma svýma očima. To, že se vrací zpět, a je tu ještě se mnou, i když mezi náma už nic není je pořád trochu lepší než pocit, že příští pondělí už se dveře večer neotevřou. Nikdo už nepřijde. Zůstanu tady jen já a čtyři zdi. Jsem z toho zoufalá, protože bohužel ho ještě pořád miluju. 

Jenže on už to má jinak. sehnal si byt, někde na druhé straně Prahy. Zbalí si svoje věci a odejde. Tohle jsem nikdy nezažila. Byl to můj první kluk. Byli jsme spolu 4,5 roku. A teď toto.

Vůbec nevím, co budu dělat. Kolikrát se přistihnu, jak jen sedím a čučím do blba. Snažím si to nepřipouštět, ale pak to na mě padne a bulim jak želva. 

Jakej je asi lék na nešťastnou lásku? ... Kdyby mi bylo patnáct, asi bych si hned druhej den našla někoho jinýho, poradila se v Bravíčku a pomluvila ho po celý škole. Ale teď? Myslela jsem si, že náš společný život směřuje uplně někam jinam. 

Když jsme spolu byli, pořád říkal, až dostuduju, tak začneme tohle a tohle. Měl už poslední rok na vysoký, našel si fajn práci a já byla spokojená, že už se to fakt někam bude směřovat. Jenže místo domečku a rodiny se to nasměřovalo někam jinam. Až mi to přijde, že před tím vším dostal strach a místo toho pláchnul. Jakoby měl pocit, že si potřebuje ještě všechno užít. Nebo já nevím :(