Tak jako malé děti odpočívají před Vánoci, kolik že to ještě zbývá dní, než se objeví nadílka pod stromečkem... tak já odpočítávám, kolikrát se ještě otevřou dveře tohohle bytu a přijde on.

 Chceš být baletkou? tak teď aspoň trošku můžeš  Včera, zničená samotou a nudou nedělního večera, surfovala jsem po internetu čím bych své tělo zabavila, aby jen nesedělo doma a neupadalo do deprese. 

 Dnes byl ten velký den... kdy k nám byl zaveden eéélektrický proud..  nene, srandičky.. dneska dělal přítel státnice. Teda, vlastně už bych mu asi neměla říkat přítel, protože to už zřejmě asi neni. Jenže

Doma už je to celkem slušné drama. Já neustále brečím, a on se vzteká, že sem hysterická. Přitom, nejsme si zas tak lhostejní. Teď jsem odjela na prodloužený víkend domů, a hned vyzvídal, co a jak, jestli jsem dojela.. každý den mi píše sms na hezké ráno, dobrou noc...

Já vím, já vím...  neozvala jsem se hodně dlouho... koukala jsem na blog, že poslední zápisek je tam z 18. února, stydim se...  Jenže, nějak nebyla chuť něco psát... ani pohledy jsem neposílala, moje sběratelská

 Tak jsem si dnes byla vybrat schránku, a vypadlo na mě co? No přeci pohled z Německa.. co taky jinýho, že jo. Se sousedy Němci máme velmi vřelý postcrossingový vztah. 

nálada se u mě nějak objevila...  prostě mě to dneska všechno lezlo na zuby. Že sedím doma, dělám se s karbanátkama na zítřejší oběd do práce, peču kachnu, abych nachystala pěknou valentýnskou večeři, zatímco drahá polovice si sedí se spolužákama v hospodě. Jo, možná tak trochu žárlím, že tu má

Tak, tady se může podívat, jak putovali během ledna (mého prvního měsíce na postcrossingu) ode mě a ke mě 

Je vidět, že Německo je nejspíš opravdu

Dnešek je lehce depresivní den. Už delší dobu mi nad hlavou visel úkol, napsat tátovi. Alespoň email. Abyste tomu rozuměli, né že bysme spolu mluvili jen mailem, nemluvíme spolu vůbec.

A